Co je to za otázku? Řeknete si možná při čtení tohoto titulku. Proč bych měl mít, bože, nějaký svůj strom. Stromy jsou všude kolem mě a tak prostě jsou. Je to tak? Já myslím, že to tak není. Každý z nás má svůj strom a je to tak dané již od pradávna. Například mým stromem je buk. Zkuste vysledovat, v jakém lese je vám nejlíp Když vcházím do bukového lesa, je to takový ten pocit „ááách“. Všechno ze mě spadne, rozsvítím se a tlemím se od ucha k uchu. Je mi tam báječně. A je jedno, jestli právě svítí slunce, prší a stromy jsou mokré, nebo je bukový les zapadaný sněhem. Je mi to úplně jedno. Prostě jsem v tu chvíli doma a to se počítá. Podobně to máme všichni. Někdo si rád posedí pod statnou lípou, utrhne si nevědomky srdčitý lipový lístek a mne ho mezi prsty. Dívá se…
Podzimní les u Chřibského vodopádu
K téhle fotce mám zvlášť silný vztah. Vyfotil jsem jí kousek od naší chalupy v Lužických horách, cestou, podzimním lesem, k Chřibskému vodopádu. Miluju bukové lesy, nabíjejí mě. Cítím se v nich jako doma a je jedno, jestli buky prosvítá slunce, prší nebo je les zapadaný sněhem. Jelikož můj strom je buk, věřím, že to je právě tím. Pokud znáte lesy v Lužických horách, víte o čem mluvím. Jsou to hodně bukové lesy, které se na podzim rozzáří zlatem spadaného listí, kmeny ztmavnou ze světle šedivé na tmavší šedivou a všude je bohovský klid. A když občas člověk zvládne nemluvit a jen poslouchá, to je pak teprve paráda. Vyzkoušejte to 🙂 Třeba uslyšíte cupitat za svými zády nějakého lesního skřítka. Podzim v tajemném bukovém lese u Chřibského vodopádu