Tuhle otázku a jednoznačně opodstatněnou na mě vyblafnul Luky, když jsme šli denní tůru na Božím daru a celá rodina se mě ptala na různé detaily ze skřítčího lesa. Skřítčí svět? No jasně, vy si myslíte, že neexistuje? Ale vy bláhoví, to víte, že existuje. A tedy, jak je vlastně takový lesní skřítek vysoký? No není to žádný obr. Protože, kdo z lidí může říci, že někdy nějakého lesního skřítka viděl? No myslím si, že nikdo, nebo jen několik pozorných. A ti, když zjistí, že se nějaký kořen nebo větvička nebo lístek pohnuly, tak zůstanou nejdříve s otevřenou pusou stát a pak se udiveně koukají na místo, kde viděli ten pohyb. A tam už nic není. Skřítek je fuč. Jsou i někteří liďáci, hlavně pak děti, kteří pochopí, že to je nějaká živá bytost a chodí na ta místa pořád dokola a zkouší tam zase něco vidět. Věřím, že řadě…
První pohádka, aneb Jak Míša o svůj paleček přišla
3 slova, co to je? 3 slova je má oblíbená disciplína. Už od doby, kdy mé děti byly malinké, jsem jim vyprávěl pohádky. Ale většinou mě nebavilo moc číst klasiku a protože mě nebavilo si ty pohádky různě upravovat do úsměvných nebo jinako verzí, začal jsem si pohádky pro děti vymýšlet. Večer jsme vždycky zhasli lampičku a děti začaly vymýšlet slova. Vždy 3, aby to šlo poskládat do rychlé smysluplné pohádky nebo povídky. Občas děti žadonily, „tati přidej ještě slovo navíc“, „to je nespravedlivý, že Luky má jedno slovo navíc“… Mno, myslím si, že i tři je dost 🙂 Pak když už děti začaly chápat, že by stálo za to tátu trochu v té disciplíně vykoupat, tak si už dopředu přes den vymýšlely, jak mi to pořádně ztížit. Kombinace slov slepice-kombajn-hvězda jako super, ale třeba kosmonaut-kimono-srdce už je docela masakr. Ale myslím, že jsem se s tím vždycky popral dobře. …